ADAPTABILITA JEDINCŮ S MR A JEJÍ OVLIVNĚNÍ SKUPINOVÉ ČINNOSTI
Pro optimální využití zdrojů členů skupiny je třeba přijmout opatření proti selhávání koordinace, ztrátám koordinace a disfunkčním procesům organizace postavení. (Wilke, 1993)
Pouhá přítomnost ostatních vede ke zlepšení dobře naučených, nebo jednoduchých úkolech, ale ke zhoršení výkonu, při činnostech, které zatím nejsou dobře osvojené a tudíž mohou být vnímány jako obtížné či složité (Zajnoc, 1965). Předpokládá se, že přítomnost ostatních má za následek tzv. vrozené zvýšení aktivace, tj. připravenosti reagovat na jakékoliv nečekané reakce okolí (Zajnoc, 1980). Na druhou stranu Cottrell (1968,1972) předpokládá, že zvýšená aktivita je spíše naučená než vrozená a souvisí a asociací přítomnosti ostatních a jejich hodnocením výkonu jednotlivce, což může vést opět ke zlepšení a zhoršení výkonu. Prokazatelné zhoršení výkonu však přináší tzv. konflikt pozornosti (Sanders, 1981), kdy se jedinec nevěnuje pouze řešení úkolu, ale i ostatním, jejich reakcím, ruchům apod. Ideální pro kooperativní skupinové činnosti inkluzivního charakteru je tzv. vzájemně podmíněná spolupráce (oproti vzájemně podmíněnému soutěžení (Deuch, 1949), kdy výkon jedince podporuje výkon skupiny, protože jejich zájmy jsou v souladu; spolupráce vyžaduje koordinaci činností, k níž je nutná správná efektivní komunikace, jasné termíny a pravidla. Nutné je však dbát na vyvarování se procesní ztrátě ve formě selhání koordinace, kdy skupina neumí, anebo nedokáže optimálně sloučit individuální příspěvky jednotlivců.
Adaptabilita neboli přizpůsobení bývá označována jako schopnost jedince přizpůsobit se prostředí, a to přírodnímu i společenskému. Z psychologického pohledu se jedná o: zvládání nároků či požadavků prostředí, výběru životních cílů, ucelených změn chování, aktivního působení na prostředí za účelem jeho změny a přiměřeného odhadu vlastních schopností a možností (Petrová in Valenta a kol., 2013: 249).
Mezi hlavní znaky MH Vágnerová (Vágnerová, 2005) zahrnuje nedostatečný rozvoj myšlení a řeči a omezená schopnost učení a z toho vyplývající obtížnější adaptace a opožděný rozvoj socializace. Přičemž míra společenské „nedostačivosti“ je ovlivněna hloubkou mentálního postižení (Horta, Hrdlička a kol. 2000). Časté jsou poruchy afektivity a chování, mohou se projevit i neurotické obtíže, depresivní nálady, úzkost, sociální plachost, agresivita, dráždivost, hyperaktivita, ale také automatické stereotypní projevy, až autistické chování. Často se objevuje sociální nezačleněnost. Z mimointelektových faktorů se na adaptabilitě nejčastěji podílejí: kvalita emocionality, konkrétně míra autoregulace, emoční stabilita, kvalita emočního naladění, odolnost vůči zátěži a stresu, kvalita motivace i osobní rysy, jako temperament, osobní tempo, míra rigidity a další. (Petrová, 2005: 257)
Poruchy konace a aspirace ovlivňující dosažení cílů související s MH
Rádi bychom na tomto místě upozornily na tzv. poruchy volního jednání a jejich specifické projevy u jedinců s mentálním hendikepem, protože mohou zásadně ovlivnit iniciaci, průběh i dosažení cíle, a to i v oblastech sociální komunikace a komunikace, ale také mimo jiné i v oblasti výtvarné tvorby.
Do sociálních situací vstupují a s nimi souvisejí, další specifické faktory, které je mohou ovlivňovat, a je třeba je brát v potaz při vyvozování komplexních hodnocení daných situací.
V komunikacích se významnou měrou odráží snížená schopnost komunikovat přiměřeně dané situaci a aplikace komunikačních vzorců na konkrétní komunikační situace, slabé řídící funkce a nedůslednost myšlení. Tyto se projevují v komunikaci často měnící téma, nebo nesouvisející s komunikovanou oblastí atd.
Dále mohou nastat problémy s uvědoměním si a symbolizací impulzů, které ale opět souvisejí s jazykovými obtížemi v kombinaci s obtížným „hledáním“ pojmu; s výběrem z alternativ dosahování cíle, což souvisí s deficitem v logickém myšlení, a v činnostech se projevuje neschopnost rozhodnout se, nebo jakýmkoliv způsobem dále rozvíjet situaci či činnost.
V oblastech volního jednání se velmi často objevují abulie – tedy snížená schopnost usilovat o nějaký cíl, což se velmi intenzivně projevuje i ve výtvarné tvorbě, například ztrátou motivace, iniciativy, spontaneity, ztrátou zájmu o téma, nebo činnost; a hyperbulie – nápadně zvýšená iniciativa a volní aktivita, způsobující přemrštěný zájem, fascinaci určitými tématy a oblastmi.