METODIKA VÝTVARNÉ PRÁCE S MENTÁLNĚ HENDIKEPOVANÝMI
Pančocha s Vítkovou (2013) upozorňují, že doposud didaktické koncepty vycházely z homogenních skupin žáků, proto spadaly buď do oblasti hlavního vzdělávacího proudu, tj. běžného, nebo do oblasti speciálního školství. Vzhledem k tomu, že inkluze ve vzdělávání vyzdvihuje heterogenitu jako jeden z principů, je jasné, že se musí proměnit i samotný vyučovací proces, kde se již nachází heterogenní skupina žáků. Lechta (2010) proto zdůrazňuje, že proinkluzivní didaktika by měla být syntézou obecné a speciální didaktiky, a měla by být ověřována výzkumnými šetřeními a vycházet z vědeckých poznatků.
Metody a postupy při zprostředkování výtvarného umění mentálně hendikepovaným, musí být svým způsobem specifické (z důvodu charakteru hendikepu, hlavně kognitivních procesů). Je nutné mít na paměti, že s rostoucí hloubkou mentálního postižení, anebo kombinací postižení, s ohledem na stav rozvoje myšlení, předpoklad efektivní estetické edukace klesá. Je třeba mít na zřeteli možná tělesná, senzomotorická, psychomotorická i poruchy pozornosti. Obsah výtvarné edukace předpokládá rozvoj složek receptivních i aktivních. Jako zcela zásadní se jeví úspěšnost tvorby a intenzivní prožitek výtvarného vyjadřování, ale i rozvoj estetického vnímání a vyjadřování.
Důraz je kladen na rozvoj:
a) smyslů (diferenciaci barev, tvarů, zvuků, tónů, vůní, chutí),
- prostřednictví multisenzorického vnímání, zkoumání vjemů a jejich výtvarnému vyjadřování
b) zrakové percepce (odlišení figury a pozadí; sestavování celku z částí; uvědomování si shody, podoby a rozdílnosti)
- prostřednictvím her a hraček
c) myšlení a zkušenosti (analýza; syntéza; srovnávání; abstrakce; zobecňování dedukce; indukce; analogie),
- prostřednictvím her a hraček
d) řeči a komunikativní dovednosti (včetně komunikace sociální)
(aktivita v komunikaci; tempo řeči; formální správnost; pojmenovávání předmětu a jeho popis; slovní zásoba; adresnost komunikace; orientace na adresáta komunikace; modalita a volutativnost)
- prostřednictvím tělových technik
e) rozvíjení motoriky (hrubé i jemné, např. navlékání, montování, šroubování, tvorba tvarů z měkkého drátu, mačkání, trhání, stříhání, motání,…)
- rozvíjení hmatové percepce – např. modelování
Zejména modelování z hlíny, jež probíhá prostřednictvím hmatu, je vhodnou technikou budující uvědomování si vlastního těla, body image, což je důležité při tvorbě adekvátního sebevědomí a sebehodnocení.
- prostřednictvím her a hraček
f) koncentrace a pozornosti,
- výukou výtvarných technik, her, cvičení i experimentů
g) uvědomování, strukturace a chápání a vyjadřování emocí
h) prostorového vnímání, vnímání času a kontextu světa (K. H. Menzen 1990)
i) individuálního způsobu vyjádření vjemů a obsahů mysli
- za použití například volné umělecké výtvarné tvorby (Hauková, 1995),
- přírodní formy a další jevy přírodního estetična, (přírodní formy organické anorganické a další jevy přírodního estetična). Příkladem jsou vhodně volené aktivizační předlohy (výtvarných artefaktů uměleckých děl, reálných fotografií organického i anorganického světa).
Často, jak píše H. Babyrádová (Babyrádová 2011:16-17), jsou doporučovány metody výchovně – vzdělávací práce směřující k soběstačnosti a způsobilosti zvládání vztahů ve skupině. Stranou zájmu zde zůstávají emoce, city a zejména expresivní schopnosti těchto lidí. Výtvarná či jiná umělecká tvorba mentálně postižených – tedy jejich vlastní tvorba jakéhokoliv druhu je tím nejpříhodnějším prostorem k propojení expresivity, která je nutnou podmínkou k tomu, aby se z prosté účelové komunikace směřující k průměrné socializaci jedince stalo „sdělení, sdílení a posléze i obsahově rozvětvené dorozumívání.
Umělecké aktivity, které rozvíjejí tvořivost, budují v jedincích s mentální retardací schopnost být kreativní i v jiných oblastech praktického života.
Pedagogické a didaktické zásady:
a) Uvést výtvarné téma vhodnou motivací (rozhovorem, vyprávěním)
Jako jednu z určujících fází pro výtvarnou činnost a výtvarný rozvoj mentálně hendikepovaných vidíme fázi motivační. V jiných částech této práce uvádíme, že spontánní potřeba vyjadřovat se prostřednictvím kresby je stejná jako u dětí intaktních, a i vývoj dětského kresebného projevu se odehrává na stejných půdorysech (i přes to, že je proces vývoje zpomalen, nebo předčasně zastaven), fáze motivační je však podstatným elementem ve výtvarné činnosti záměrné, podléhající výchovně- vzdělávacím cílům, váže se tedy k oblastem výtvarné výchovy, či činnostně terapeutickým.
Projevovat zájem o výtvarnou práci žáků (zájem je složkou motivace, stejně jako nasazení a odbornost učitele).
Vybírat přitažlivá témata a úkoly.
b) Poukázat na praktické užití předkládaných předmětů, procesů či jevů, jejich tvar, barvu, vlastnosti
c) Respektovat sníženou úroveň motoriky (držení pomůcek), senzomotorické koordinace a porozumění pokynům
d) Uspokojovat potřebu úspěšnosti, snažit se o to, aby byl výsledek co nejdříve patrný a srozumitelný, tedy větší projekt rozdělit do menších celků, aby práce žáky nevyčerpala. Klást větší důraz na individuální výtvarný vývoj, než na objektivní standard dovedností.
e) Dodržovat zásadu názornosti, jevy předkládat prostřednictvím, co nejvíce možných analyzátorů (multiplicita vjemů). Verbální sdělování doprovázet názornou ukázkou – někdy je dobré namísto názorné ukázky zvolit společné experimentování či smyslové prozkoumávání. Imitaci zaměnit za experiment – experiment je základem lidské hravosti, často je základem prvních zkušeností, posiluje důvěru ve vlastní výtvarné schopnosti.
Pracovat na základě konkrétních prožitků.
f) Dodržovat zásadu přiměřenosti, záměr výtvarného projektu by měl respektovat inteligenční úroveň dítěte, úroveň momentálních výtvarně řemeslných dovedností a aktuální mentální vyspělost osobnosti postiženého.
Vše by mělo být směřováno k podnětnému, ale autentickému rozvoji osobnosti jedince s postižením různého druhu i hloubky.
g) Dodržovat zásadu soustavnosti, tj. takový způsob práce, který umožňuje osvojit si vědomosti, dovednosti a návyky v ucelené soustavě, z důvodu nízké schopnosti zapamatování, ale i přenositelnosti poznaného a osvojeného je nutné činnosti opakovat, procvičovat, zdokonalovat, apod.
h) Dodržovat zásadu trvalosti, vztahuje se k návykům a dovednostem, které je nutno neustále procvičovat (souvisí se soustavností)
i) Podněcovat uvědomělost a aktivitu žáků (podporovat výběr osobních témat, povzbuzovat a vybízet k samostatnosti, prozkoumávat komunikační účinky výtvarných výsledků).