Pojem „inkluze“ se poprvé objevil v politické diskuzi v Evropě v 90. letech v kontextu vzdělávací politiky Salamanského usnesení. Na světové konferenci pořádané organizací UNESCO a španělskou vládou roku 1994 v Salamance na téma „Pedagogika pro speciální potřeby“ a cílem „Vzdělání pro všechny“ podepsaly vlády 92 zemí rezoluci, ve které propagovaly a stanovily si za cíl zásadní politickou a pedagogickou změnu ve vývoji inkluzívní pedagogiky, tzn. pedagogiky a školy pro všechny děti.[1]
Pojmová nejednoznačnost, zmiňovaná již v kapitole Integrativní modely a procesy přizpůsobení, se velmi významnou měrou odráží i terminologickém aparátu a jednotlivých definicích inkluzivní pedagogiky. I inkluzivní pedagogika se odklání od donedávna přetrvávajícího diskurzu 70. - 90. let preferujícího integraci, k definici podpory, péče a pomoci při odstraňování bariér, tedy k inkluzi (např. Ainscow, 2002). Podle Resmana (2003) jsou oba pojmy integrace a inkluze dvě kvality, dva stupně jedné roviny výchovně vzdělávacího úsilí. Ale při integraci jde o jistou kvalitativní novost, o nové pohledy a novou rovinu začleňování dítěte se speciálními vzdělávacími potřebami, inkluze je kultura života v určitém společenství (s. 164). V českém kontextu poukázala na rozdílnost obou pojmů a konceptů například Vanda Hájková (2005) Marie Vítková (2009), Jiří Němec a Věra Vojtová (2009) a další.
Vztah pojmů integrace a inkluze[2]
INKLUZE V DEFINICÍCH
„Co je dobré pro děti se SVP, je dobré pro všechny děti.“
INTEGRACE
-
Zaměření na potřeby jedince s postižením
-
Expertizy specialistů
-
Speciální intervence
-
Prospěch pro integrovaného studenta
-
Dílčí změna prostředí
-
Zaměření na vzdělávaného postiženého jedince
-
Speciální programy pro studenta s postižením
-
Hodnocení studenta expertem
Inkluzivní pedagogika
Definice inkluzivní pedagogiky se objevuje v šíři spektra vymezení jednotlivých definic pojmu, protože rozsah vymezení zahrnuje v podstatě spektrum od rovného vzdělávání všech bez rozdílů (Ainscow, 2006) až po zabezpečení specifické péče o žáky se SVP.
Srovnání vybraných definic inkluzivní pedagogiky
1) Inkluzívní vzdělávání znamená spravedlivý a rovný přístup ke vzdělávacím příležitostem pro všechny děti bez výjimky. Je kladen důraz na solidaritu, pospolitost, spolupráci a vzájemnou pomoc, spoluúčast na vlastním rozvoji, učení prostřednictvím podnětného prostředí a kvalitních učebních situací. Spilková, 2005
hlavní znaky: rovný přístup ke kvalitnímu vzdělání; solidarita, pospolitost; spoluúčast na rozvoji
2) Inkluze je proces zavádění hodnot do praxe. Zaměřujeme se na všechny žáky a překonávání překážek všech forem marginalizace, exkluze a podceňování. Nejde nám pouze o žáky se speciálními vzdělávacími potřebami. Ainscow a kol., 2006
hlavní znaky: zaměření na všechny žáky a na odstraňování jejich překážek
3) Inkluze znamená vytvoření takového prostředí ve třídě, které vítá a oceňuje odlišnosti. Berberichová, Lang, 1998
hlavní znaky: prostředí oceňující odlišnosti
4) Inkluze se dá chápat jako stav, kdy se člověk s postižením rodí do společnosti, která akceptuje jeho odlišnost a odlišnost každého svého člena, kdy je tedy normální být jiný a takové dítě se rodí do společnosti, která se nad jeho stavem vůbec nepozastavuje. Bazalová, 2006
hlavní znaky: akceptace odlišností
5) Inkluzi můžeme chápat jako pokus posunout představy o vzdělávání pro všechny za hranice tzv. „mainstreamingu“, kdy jsou žáci sice integrováni – tedy umístěni ve stejném prostoru – avšak nejsou stejně zapojeni do vzdělávacího procesu jako jejich spolužáci. Inkluze znamená, že žáci se SVP mají „přístup k výuce stanovené osnovami“ zajištěn způsobem, který nejlépe vychází vstříc jejich potřebám. Kyriazopoulou & Weber, 2009
hlavní znaky: integrace do běžného prostředí s odlišnými cíli
6) Zapojování postižených do hlavního proudu dění ve společnosti. Používá se také jako synonymum integrace. Snaží se odstraňovat diskriminaci zdravotně postižených ve vzdělávání, socializaci, enkulturaci i ergotizaci. Opakem inkluze je exkluze. Inkluze se často nepřesně používá jako ekvivalent integrace. Průcha, Walterová, Mareš, 2003
hlavní znaky: zapojování postižených do dění ve společnosti
Oficiální pojetí inkluzivního vzdělávání České republiky je uvedeno ve strategickém akčním plánu rozvoje inkluzivního vzdělávání: …za inkluzívní vzdělávání považujeme vzdělávání rozvíjející kulturu školy směrem k sociální soudržnosti, vzdělávání vycházející z uspořádání běžné školy způsobem, který naplňuje koncept rovných příležitostí a nabízí adekvátní podporu v rámci vyučování všem dětem bez ohledu na jejich individuální rozdíly s cílem maximálně rozvinout jejich vzdělávací potenciál… (NAPIV ČR, 1).
INKLUZE
-
Zaměření na potřeby všech vzdělávaných
-
Expertizy běžných učitelů
-
Dobrá výuka pro všechny
-
Prospěch pro všechny studenty
-
Celková změna školy
-
Zaměření na skupinu a školu
-
Celková strategie učitele
-
Hodnocení učitelem, zaměření na vzdělávací faktory
PŘÍSTUPY BUDUJÍCÍ POZITIVNÍ SOCIÁLNÍ INTERAKCE A MAXIMALIZUJÍCÍ INKLUZIVNÍ A KOOPERAČNÍ CHOVÁNÍ
Mezi nejobecnější rovinu vlivů patří podmínky (lidské, materiální nebo finanční zdroje), edukační prostředí a materiálně technické vybavení, průběh resp. proces (například cíle, školní vzdělávací program, organizace vzdělávacího procesu, učení se), kultura školy/organizace/akce a řízení školy/organizace/akce (plánování, organizace, vedení kontrola). Ale také řada endogenních a exogenních faktorů ovlivňujících jednotlivé aktéry vstupující do edukativního a integrativního procesu. [3]
V následujícím textu bychom se rádi věnovali základním faktorům inkluzivních přístupů a inkluzivního vzdělávání, které se na základě teoretických konceptů, výzkumů a praktických projektů zdají být plně funkční a aplikovatelné i na oblast výtvarné tvorby.
Na základě Prohlášení za Salamanky jsou obecné principy inkluzivní vzdělávání definovány jako: práva všech dětí učit se společně bez ohledu na své obtíže nebo odlišnosti, a dále naslouchání hlasům žákům, aktivní účast žáků, pozitivní postoje učitelů, dovednosti efektivního učitele, uvědomělé vedení škol a smysluplnost interdisciplinárních služeb.
STUPŇOVITÝ MODEL INKLUZIVNÍHO CHOVÁNÍ
Pro vytvoření stupňovitého modelu inkluzivního chování jsme použili upravený model interkulturního učení[4]. Zaznamenáváme v něm jednotlivé stupně inkluze/přizpůsobení, ve kterých se jedinec nachází. Stupňovitý model se zaměřuje obzvláště na možnosti učení a rozvoje, které integrační zkušenost nabízí, a rozlišují hned několik ,,kvalitativních stupňů“ integračního chování.
Tabulka: Stupňovitý model inkluzivního chování.
Prvním krokem z vymanění se egocentrického pohledu na svět je uvědomělé vnímání sebe sama, svých vlastností, dovedností, charakteristik (student si může představovat sebe sama z vnějšku), protože teprve skrze sebe poznáváme ostatní. Přehodnocuje vnímání kladů a záporů. Postupně si uvědomuje, že naše vlastnosti, vnímání, myšlení, životní styl a tradice jsou pouze jedním z možných způsobů reakce na svět. Uvědomuje si, že existují i jiné způsoby vnímání světa, které nejsou ani horší ani lepší, jen jiné. Seznamují se s odlišnou realitou- jinými náhledy na svět, způsoby myšlení a jednání, aby odhalili jejich opodstatněnost a samozřejmost pro druhé. Učí se chápat rozmanitost jako pozitivní jev.
Výsledkem je tzv. integrativně / inkluzivně kompetentní osoba, jedinec, který je opravdu otevřený k ostatním lidem a jejich myšlenkám a má o ně zájem, je schopen získat si důvěru ostatních. Citlivě reaguje na pocity a myšlenky jiných, vůči ostatním vyjadřuje respekt a pozitivní hodnocení a nesoudí. Bývá sebevědomí, je schopen převzít iniciativu, je klidný ve frustrujících a nejednoznačných situacích a není rigidní.“
[1] The Salamanca Statement and Framework for Action on Special Needs Education [on-line]. [cit. 21. 2. 2015]. Dostupné na http://www.unesco.org/education/pdf/SALAMA_E.PDF
[2] Osobnostní rozvoj pedagoga. [online]. [cit. 21. 2. 2015]. Dostupné z: http://osobnostnirozvojpedagoga.cz/moduly/m1/5-1-1-vymezeni-integrace-a-inkluze-ve-vzdelavacim-procesu.html
[3] Tyto všechny jsou hlavními prvky, v dnešní době četných evaluačních a autoevaluačních snah.
[4] Stupňovitý model interkulturní učení podle Hoopese (1981)