Klademe-li si za cíl integraci, respektive inkluzi prostřednictvím tvůrčí činnosti, proto je nutné si nejprve uvědomit, s jakými koncepcemi a problémy se setkáváme v teoretické i praktické rovině personálních vztahů, s jakým pojmovým aparátem se v této oblasti setkáváme, a jakými způsoby je možné na tuto problematiku nahlížet.
Na základě exogenního hodnocení situace hendikepovaných se domníváme, že tradiční pohled na postižení či hendikep nebere dostatečnou měrou v potaz sociální kontext jedince. Každý individuální jedinec je součástí širokého mnohovrstevnatého společenského systému a každý z nás má právo se plně a komplexně podílet na všech jeho procesech, činnostech a aktivitách, tedy společensky se uplatnit. Alespoň tak toto právo definuje Listina základních práv a svobod.
V průběhu dějin docházelo k různým formám segregace či jiného vylučování či vyčleňování. Jak popisujeme na následujících stránkách, i dnes v určitých ohledech podléháme předsudkům a stereotypům.
Změna by se tedy patrně měla odehrát již na úrovni teorie a terminologie, a v souvislosti s tím i v definici běžného nazírání na hendikep a individuálního jedince jako nositele určitých charakteristik. Ruku v ruce s touto proměnou by však měla jít i proměna praktických vztahů za pomoci různých metod a forem (individualizace, běžná, všeobecná a raná inkluze, užití uvědomění jako katalyzátoru chápání, zprostředkování skrze vlastní zkušenost, mediovaná setkávání jako první krok k překonání strachu aj.)
Antropologický a sociální pohled na integraci
Existuje několik modelů popisujících integrativní snahy z různých hledisek různých oborů, s různými sledovanými oblastmi cílů. Příkladem je model medicínský, model prostředí, antropologický, či model sociálního prostředí. [1]
Naše práce by ráda nahlížela na integraci z hlediska modelu antropologického, který se přiklání k názoru, že v integraci nejde primárně o zlepšení či úpravu prostředí, v němž se jedinec vyskytuje (nebo dokonce zlepšení jedince), ale o zlepšení interpersonálních vztahů. Hlavně o vzájemný respekt všem jedinců s ohledem na jejich jedinečnosti a potřeby. Zde je však nutné upozornit na názor z oboru disability studies, který tvrdí, že i toto hledisko je svým způsobem manipulativní, protože, podobně jako ostatní modely, pracuje s primárním členěním společnosti na majoritní a minoritní, neboli neintaktní a intaktní, což implikuje model hierarchického uspořádání nadřazený vs. podřazený, který je z principu vymezení vnímání hendikepu nevhodný.
Dalším modelem, který je pro naši práci podstatný, je model sociálně patologický, vycházející z předpokladu, že základní problém netkví v biologických odlišnostech jedince, ale v oblastech problematiky sociální. Hlavní potíž tedy netkví v osobě hendikepovaného, nebo v samotné podstatě jeho hendikepu, ale v sociálním okolí, které jedince obklopuje. Vychází z pocitu frustrace nad omezenou možností hendikepovaného měnit své postavení ve společnosti. Zde se nabízí určité paralela se dvěma pojmy vyskytujícími se v oblasti sociální psychologie, mezi pojmy pozice a role. Kdy pozice je něco, jedinci přiřazeného společností, je tedy z jeho pohledu ovlivnitelná jen do určité míry. Protože obsahuje sociální chování, které je očekávané a v určité sociální roli, hodnocené jako přiměřené. Na rozdíl od toho role, je tvořená za uvědomělého jedincova přispění. Obsahuje sice také určité očekávané chování, ale jeho konkrétní podobu tvoří sám jedinec.[2] Hendikepovanému je společností přisuzována jistá pozice, a cílem integrativních snah je pohled na tuto pozici proměnit.
V tomto ohledu můžeme sledovat několik modů míry akceptace v rámci integrace minoritních skupin[3]. První formou, z hlediska diachronního kontextu, velmi dlouho tradovanou a vyžadovanou (židovsko-křesťanská tradice) je asimilace. Jedná se o co největší možné přizpůsobení se většinovým způsobům a pravidlům chování. Aktivita, činnost a přizpůsobení jedince s hendikepem, jinakostí či deficitem. Společnost od něj očekává, že převezme pravidla a způsoby chování tak dalece, jak toho bude schopen. Dokonce i výtvarná výchova jedinců s hendikepem si v jednom ze svých proudů, kladla za cíl co možná největší přizpůsobení výtvarné produkce hendikepovaného, produkci ostatních.
Druhým z přístupů je akomodace. Její principy jsou totožné s asimilací, nicméně nedochází k potlačení konkrétních odlišností jedince.
A konečně třetím, patrně „nejzdravějším“, ale i namáhavějším pro majoritu, je princip adaptace. Jedná se o vzájemné přizpůsobení obou stran, s respektem ke všem specifikům a odlišnostem.[4]
Kulturně sociální pohled na hendikep a jeho proměny v českém diskurzu
Hendikep, jinakost, odlišnost
Postižení, hendikep jsou často vnímány jako něco abnormálního, úzkostného, znejišťujícího či děsivého – budí naši pozornost v negativním i pozitivním smyslu slova. Afektivní reakce jsou založené na předpokladu, že abnormální těla a odlišně uskupené duševní a intelektuální vlastnosti konstituují druhé, nám nepodobné. Přitom ale každé setkání s jinakostí hrozí tuto hranici mezi „námi“ a „těmi druhými“ narušit. „Postižení“ vyvolává strach nejen proto, že „rozkládá“ sociální struktury, ale hlavně proto, že přináší „hlubší a bolestivější“ rozvrat, který se dotýká „organizace předávaných předporozumění a ustavených hodnot“ (Stiker, 1999: 3).
Zbavit společnost negativního pohledu na určité formy odlišnosti je nadmíru těžké, a zdá se to být téměř nemožné. Alespoň malým náznakem světla na konci tunelu se může stát, odstranění globalizace vnímání problematiky a navození individuálního kontaktu či vztahu. Vlastní kontakt totiž pomáhá utvářet vlastní autonomní subjektivní názory a velmi intenzivní měrou ruší stereotypy a schémata chování dodané generalizovaným globálním vnímáním. Důkazem této domněnky vnímání společností, kultur či subkultur, kde forma vlastního poznání, proměnu vnímání také iniciuje.
Druhou stranou mince, přehnaná adorace překonávání hendikepů (jak se s ní v současné době setkáváme hlavně v médiích), také není ideální řešením situace. Ve své podstatě se totiž jedná o totožné poukazování na abnormalitu, tentokrát v pozitivních konotacích.
Hovoříme o jisté formě stigmatizace (například E. Goffman, 1975). „ Společnost má tendenci ustavičně hodnotit, přisuzovat lidem jisté vlastnosti, zafixovat očekávané projevy a chování jednotlivých lidí. Naše rutinní chování k lidem, se kterými se setkáváme, můžeme vysvětlit zafixovanými představami, které o nich máme.“(Lechta, 2010:45)
Změnu postojů je ale možné katalizovat i proměnou nazírání na postižení či hendikep, společně s doplněním sociokulturních souvislostí („disability studies“ pohlíží na postižení jako na sociálně produkovaný vztah a sociální diferenciaci). Je nutné si uvědomit, že v současnosti „praxe rozlišování a hierarchizace různých tělesných forem, intelektuálních a mentálních nadání, psychických charakteristik a způsobu vnímání, nevychází pouze ani převážně z biologických předpokladů a vlastností, ale jsou určovány kulturně a sociálně utvářenými normativními předpoklady o normalitě a přirozeném fungování, respektive o formách života hodnotného a přínosného pro společnost.
Postižení jako individuální kvalita jedince versus interakční model
Nutná je tedy určitá změna úhlu pohledu a redefinice, i základních pojmů a struktur a „radikální přehodnocení postižení jako fenoménu výlučně způsobeného biologickým deficitem a posun ke konceptům, které zdůrazňují, že postižení nemá s individuálními těly či mozky žádnou kauzální souvislost“ (Shakespeare, 2006: 31).
Například obor speciální pedagogika definuje hendikep, jako „nepříznivý stav nebo situaci, vyplývající z poruchy nebo defektu, který omezuje nebo znemožňuje plnění úloh, ztěžuje uplatnění a dosahování běžných společenských cílů “(Fischer, Škoda, 2008). Všeobecná encyklopedie definuje postižení jako: „dlouhodobá nebo trvalá změna zdravotního stavu, která výrazně zhoršuje kvalitu života postižené osoby.“ Z definic můžeme vyvozovat, že se jedná o stálý neměnný stav, který znesnadňuje či znemožňuje dosahování běžných standardů a jeho příčina je kdesi uvnitř jedince.
Oproti tomu současná evropská legislativa z jiného úhlu pohledu udávám, že hendikep vzniká v situaci, kdy náročnost prostředí převyšuje fyzické či smyslové schopnosti jedince. Můžeme tedy odvodit, že se jedná o dočasný stav způsobeným kombinací určitých specifických potřeb jednotlivce a nevhodně řešeným prostředím, které tyto požadavky nesplňuje, a facilitace umožňuje částečné či úplné odstranění hendikepu. Hlavní proměnnou této definice není vrozený či získaný stav organismu jedince, tedy jakási vnitřní příčina, ale stav vnějších okolností, které jedince ovlivňují. Laicky bychom mohli tento pohled zjednodušit: něco špatně je s jedincovým okolím a ne s jedincem, což je v chápání „postižení“, pohled značně inovativní.
Z tohoto vyplývá, že na „postižení“ je třeba pohlížet, jako na soubor kontextu celospolečenských vztahů a není třeba ho léčit, uzdravit, či rehabilitovat.
Režimy léčby a charitativní pomoci mohly být snahou jinakost začlenit, paradoxně ale, položily základ mocenským strukturám, které vedou k opětovnému vyloučení „postižených“, abnormálních a odlišných – tentokrát se ovšem vyloučení odehrává skrze „shluk rehabilitačních, pedagogických a terapeutických praktik“ (Dederich 2007: 9–10).
Adaptací výše popsaného docházíme k závěrům, že hendikep či indispozice nejsou reálným hodnotitelem vztahu individua ke světu. A jednotlivá omezení sice „obraz světa“ do jisté míry ovlivňují, ale ve smyslu jeho nedostatečnosti, chybnosti, či deformity.
Ontogenetické hledisko percepce jako prostředek chápání indispozice
Smyslová ústrojí[5] konstruují v lidském vědomí představu o světě a jeho jednotě a celistvosti.[6] Z fylogenetického i ontogenetického hlediska umožňují organismu lepší orientaci a reakci a tudíž usnadňují adaptaci a přežití. Jedná se o reakční formu adaptace, protože informace získané smysly a interpretované mozkem katalizují aktivní reakce určitého typu.
Schopnosti smyslových receptorů, nebo kvalita zpracování zachycených informací, pochopitelně různou měrou ovlivňují koncept viděného, respektive interpretovaného (věděného) světa. A tyto rozdíly jsou považovány za jeden z prostředků rozdílné strukturace vnímaného světa. Na druhou stranu rozdílné pojetí světa je jednoznačně individuální záležitostí a ze své vlastní podstaty, jako výsledek mulitifaktoriálního ovlivnění, a je odlišné u každého jedince i jedince považovaného za neintaktního. Dle Jaroslava Vančáta (Vančát, 2000: 71) je vjem výsledek aktivity subjektu, a asimilace, a nikoliv ze statických forem vložených z vnějšku, nezávisle na duševním vývoji.
Faktorů diferencujících různé pojetí je opravdu mnoho a jejich vnímání a chápání je pro pedagogiku a speciální pedagogiku (ale nejen pro ně) podstatné a zásadní.
Vliv mateřského jazyka (dle některých autorů Sapir/Whorf)[7] je pro chápání světa značný, protože, jedinec vnímá svět a přemýšlí o něm prostřednictvím pojmů poskytnutých jazykem a mezi kulturami (národy) s odlišným jazykem mohou existovat rozdíly ve slovní zásobě a mluvnici, což povede k utváření odlišných pojmů a tím pádem i k jinému myšlení a vnímání světa.
Dále je nutno dodat, že i ona rozrůzněnost, ač je do vysoké míry individuální záležitostí, podléhá určitým typickým formám a organizacím. Jaroslav Vančát ve své knize Tvorba vizuálního zobrazení na tato individuální „chápání“ světa upozorňuje, na druhou stranu však dodává, že „koncept světa i koncept prostoru je pro individuum podstatnější než samy možnosti a kvalita smyslu, kterým jsou získávány“. Dokládá to na příkladu nevidomých, kteří i přes absenci vizuální zkušenosti, konstruují koncept prostor, v němž se nacházejí (Vančát, 2000: 67). Nedostatečnost zrakového vnímání kompenzují ostatními (bazálnějšími) smysly, a z tohoto pohledu se jich stigmatizace jako hendikepovaných, jeví jako absolutně závislá na podmínkách a okolnostech prostředí. A měla by být interpretována spíše jako odlišnost, než nedostatečnost.
„Vizualita je… mnoharozměrně a mnohavrstevnatě strukturovaný celek, jehož vzájemné poměry a proporce, vyjádřené v úrovni somatické, ontogenetické i sociální, se v historii dynamicky mění.“ (Vančát, 2000: 78) Existuje-li akceptace proměnlivosti z hlediska diachronního, proč je pro nás akceptace odlišnosti ze synchronního hlediska tak problematická?
[1] Kategorie modelů přejímáme z knihy. FISCHER, S., ŠKODA, J. Speciální pedagogika. Triton. Praha 2008. ISBN 978-80-7387-014-0. s. 24.
[2] volně přejato z: PALÁN, Z. Andragogický slovník on-line. dostupný z: http://www.andromedia.cz/andragogicky-slovnik/socialni-role. citováno 25. 2. 2014.
[3] Z tohoto jasně vyplývá, že se nevztahuje pouze na skupiny sociální, ale i subkulturní a kulturní.
[4] Volně přejato z: VÍTKOVÁ, M. Integrativní speciální pedagogika. Brno: Paido 2004. ISBN 80-86633-22-5.
[5] Zde je nutné rozlišit pojmy smysl a smyslové ústrojí, které je chápáno jako komplex interakcí smyslových orgánů, drah a kognitivní interpretace vedoucí ke komplexnímu vnímání reality.
[6] Podle určitých názorů existuje „minimální vizuální prožitek“ (příjem vizuální informace a objektivní popis viděného), který je nám všem společný, a odlišnosti přicházejí na řadu až při kognitivním zpracování vizuální informace. Tento názor vyplývá z představy o oddělení fyziologického procesu vidění (percepce) od kognitivně vyšších procesů analýzy a interpretace (tato koncepce je také
vyjadřována metonymií „nevinného oka“). Oproti tomuto, řekněme tradičnímu, pojetí, se stále silněji prosazuje představa, že „vidění“ se vytváří až v součinnosti komplexní struktury centrální nervové soustavy. V tomto pojetí („dobového oka“, period eye) lze říct, že samo vidění je již (historicky/sociálně/kulturně podmíněnou) formou interpretace.
[7] Oproti tomu stojí všeobecně uznávaná hypotéza Generativní gramatiky Noaha Chomského, předpokládající existenci určité vrozené jazykové struktury.
