Výtvarná výchova (Umění a kultura) je specifickým vyučovacím předmětem, odlišným svými charakteristikami od předmětů ostatních zvláště tzv. naukových (vědeckých). Specifická je rozvíjenými kompetencemi (věcnými, metodickými, sociálními i personálními), předávanými dovednostmi a principy uvažování i komunikací o artefaktech a nad artefakty, vztahující se k neverbálním způsobům komunikace.
Jak píše J. Slavík ve své publikaci Umění zážitku, zážitek umění (2001) „výtvarná výchova je disciplínou, která se nejenom musí vyrovnávat s náročností dialogu mezi lidmi s rozmanitými osobními zkušenostmi a rozdílnou kulturní vybaveností, ale dokonce právě v těchto rozdílech nalézá svůj vlastní smysl a staví na nich své postupy. Musí proto řešit zvláštní problémy výkladu a sociálního zprostředkování umění, s nimiž se ostatní obory nestřetávají.
Watzlawick (Watzlawick et al., 1999) rozlišuje tři roviny interakce mezi lidmi: rovinu obsahovou, která se týká obsahu sdělovaného, respektive obsahu vyučovacího předmětu; rovinu vztahovou, zahrnující to, jak je sdělení interpretováno, vztahy mezi komunikačními partnery; a rovinu kontextuální, týkající okolního prostředí komunikace a všech jeho vlivů na komunikaci samotnou.
Na podkladě tří výše zmíněných rovin bychom nyní rádi, popsali specifika interakce komunikace ve výtvarné výchově v porovnání s tzv. naukovými předměty (jazyky, matematika, fyzika apod.) Jako podklad použijeme vymezení interakce a komunikace v naukových předmětech z publikace Komunikace a interakce v tělesné výchově (Janíková, 2010:31-32), které upravujeme, specifikujeme a rozšiřujeme.
Tabulka: Specifika interakce komunikace ve výtvarné výchově v porovnání s tzv. naukovými předměty.
Umění vyrůstá ze vztahů mezi lidmi ... a vždy znovu se k nim vrací. (Slavík, 2004: 9)
Specifika výtvarné výchovy / tvorby
